Kozolupy, okr. Plzeň-sever
Na počátku 15. století vlastnil vladyčí statek s podacím právem Otík řečený Rakús z Hradišťan, připomínaný v letech 1404 – 1418 (Sedláček 1908, 453). Po jeho smrti si majetek v Kozolupech přivlastnil Racek z Honezovic, vystupující do roku 1430 jako poručník Otíkových dětí. Tehdy se otcova mejetku ujal jediný dospěvší syn Jan (Kolektiv 1974, 164, č. 1430). V pojednávaném období – 1. čtvrtině 15. století – působil jistý Havel řečený Pachen z Kozolup, který koupil roku 1423 od Zachara z Tlučné a Jana z Hořejší Lukavice řečeného Lukava poplužní dvůr v Tlučné za 20 kop gr. Českých (Kolektiv 1974, 138-9, č. 523).
Ve 3. čtvrtině 15. století se dostává do popředí hospodářského zájmu část Kozolup náležící kladrubskému klášteru. Roku 1464 zastavil klášter část svého dílu Mikuláši z Nalžov (Sedláček 1908, 453). Klášter nadále vlastnil část vsi s nápravou. Roku 1465 získal nápravu panoš Petr ze Stachova. Nápravník Petr byl povinován službou – „na koni….., v pancéři, samostřílem a klobúčci železném“. Dvůr nesměl bez povolení kláštera prodat. Jinak byl svobodný od všech poplatků (Strnad 1905, 112-113). Po Petrově smrti užíval dvůr Miroš – snad Petrův příbuzný (Strnad 1905, 112-113). Roku 1481 dlužil klášter panošům Petrovi, Václavovi a Rackovi Rakúsovi, bratřím ze Stachova 12 kop gr. míšenských. Za to jim zastavil „službu naší nápravničí v Kozolupech, pod Túškovem na Mži, na tom dvoře kterýž jsú koupili od nebožce Miroše“. Pokud by klášter dluh nesplatil, zůstal by dvůr v jejich rukou. Zároveň je klášter zbavil služby nápravčí (Strnad 1905, 219-220). V majetku Rakúsů ze Stachova zůstal dvůr do roku 1482. Tehdy Racek Rakús postoupil dva lísty na nápravu ve vsi Kozolupech plzeňskému měšťanu Mikuláši Urlejchovi (Strnad 1905, 226). V této listině je také citován jako svědek Jan Rakús z Kozolup. Jan je pravděpodobně totožný s Janem Rakúsem, který se ujal roku 1430 otcova statku. V 80. letech 15. století mohl být stále jeho majetkem. Jan žil ještě roku 1489 a vlastnil tehdy statek Svinnou u Hostouně (Sedláček 1893, 116).
Jistý poddanský dvůr v Kozolupech vlastnil Racek z Mrtníka. Roku 1482 byla provolána odúmrť jeho majetku. O kozolupský statek se údajně podělili Mikuláš Tristram „de Waischolcze“, Zdeněk „de Mtihavy“, Delfín „de Chrastu“ a Jindřich „de Karzizku“ (DD 17/225).
Ve světle dochovaných historických zpráv se jeví Kozolupy po celé období středověku jako rozdělené zboží. Vladycká část byla značně rozdrobena. Postupem času pravděpodobně docházelo ke slučování dílčích satků. Na počátku 15. století spočívalo těžiště hospodářské aktivity pravděpodobně na dílu Otíka Rakúse. Přítomnost příslušníků rodu Rakúsů a jejich hospodářské zájmy v Kozolupech svědčí o těsnějším vztahu osob k pojednávaném místu. Statek v Kozolupech, jehož Součástí byl nepochybně panský dvůr, užívali Rakúsové pravděpodobně do 80. let 15. století.
západní strana zámku
Jako životaschopný se projevil klášterní díl, jehož historické počátky lze sledovat v Kozolupech od roku 1186. Na klášterní části byla zřízena náprava, která se stala ve 2. polovině 15. století předmětech zvýšeného hospodářskému zájmu. Na tomto díle se hospodářsky angažovali Rakúsové ze Stachova. Jejich zájem pravděpodobně souvisel s rozvojem základního rodového dílu.
Roku 1482 získal kozolupskou nápravu plzeňský měšťan Mikuláš Urlejch. Po jeho smrti následovala v držení statku Kateřina a po ní syn – kněz Bernard. Matka zesnuvší roku 1492 odkázala Bernardovi kozolupskou nápravu (Strnad 1905, 295-296). Bernard nedrží dvůr dlouho. Roku 1511 věřitelé zbavili Bernarda Urlejcha všech dluhů a vrátili mu listy na poplužní dvůr v Kozolupech (Strnad 1905, 624). Bernard zřejmě v rámci dílčího vyrovnání zastavil Janu Kantorovi svoji louku pod Skvrňany. Roku 1512 Bernard Urlejch odevzal kapitule sv. Víta listy na nápravu (Strnad 1905, 626-627) a roku 1519 prodal téže instituci „dědictví své – dvuor pustý v Kozolupech tu u Plzně s poplužím a tiem což k tomu náleží“ za 10 kop gr. pražských, hotově a 6 kop grošů míšenských, které měl ročně dostávat až do své smrti (Strnad 1905, 683-685).
Rakúsové pravděpodobně získali v 80. letech nápravu, kterou vzápětí postoupili Mikuláši Urlejchovi. Náprava je rukou Urlejchů zmiňována opět roku 1492 a 1512, kdy byla dána kapitule sv. Víta. Bernard držel evidentně i dvůr, který prodal roku 1519. V závěti z roku 1492, která komplexně informuje o rozsahu zboží, které náleželo Urlejchům, je uvedena pouze náprava. Dvůr mohl být ke zboží připojen až po tomto datu. Období Bernardovy vlády je poznamenáno zadlužeností, která však byla později vyrovnána. Pořízení nového dvora na jedné a zadluženosti na druhé straně jsou jevy, které spolu mohou úzce souviset. Skutečnost, že dvůr byl roku 1519 pustý, může svědčit o jeho značném stáří. V 15. století pravděpodobně existoval v Kozolupech panský dvůr, náležící Rakúsům. Tento vladycký rod mizí ze scény kozolupské historie roku 1498. Zdá se být pravděpodobné, že Bernard, jehož otec udržoval s Rakúsy obchodní kontakty, po roce 1492 dvůr Rakúsů ze Stachova koupil. Poplužní dvůr byl patrně vzápětí zastaven věřitelům, kteří se na koupi finančně podíleli.
Na počátku 16. století vlastnil v Kozolupech určitý majetek Volf z Gutštejna. Roku 1509 vyznal, že „dědictví své Kozolupy, ves celú, dvuory kmetcí s platem a mlýn s platem“ prodává kostelu sv. Víta v Praze za 800 kop grošů českých (Pelikán 1950, 242). Po přikoupení bývalé nápravy roku 1512 a pustého dvora roku 1519 vlastnila kapitula sv. Víta poprvé v historii sloučené Kozolupy. Jiný majitel pro celou 1. polovinu 16. století není znám.
V roce 1550 je v Kozolupech připomínán svobodník Jan Pekař (Profous 1949, 353). Svobodník – privilegovaný sedlák stojící na žebříčku nešlechtické středověké vesnické společnosti nejvýše, mohl získat v 16. století dvůr kapituly sv. Víta. Objektem mohla být jak bývalá náprava, tak pustý panský dvůr či jakýkoli jiný dvůr ve vsi, s nímž mohla kapitula disponovat. Svobodný statek mohl rovněž v Kozolupech existovat po staletí vedle hospodářsky dominující nápravy či panského dvora. Svědectví historických zpráv však hovoří proti této poslední uvedené možnosti. Jan Pekař užíval s největší pravděpodobností panský dvůr či nápravu. Panský dvůr se zdá být ve srovnání s nápravou významnějším objektem. Roku 1519 byl jako pustý oceněn výše než náprava, která byla roku 1481 zastavena za pouhých 12 kop grošů míšenských. Zdá se, že klášter neměl ani zájem nápravu vyplatit. Úvaha, že svobodnický dvůr je totožný s panským dvorem kozolupských vladyků je pouhou hypotézou postavenou na kusých svědectvých historických zpráv.
Roku 1580 přiznala Plzeň dluh 3.608 kop grošů českých a 48 kop grošů míšenských, které si vypůjčila, aby mohla zakoupit vesnici náležející kapitule sv. Víta – Kozolupy (Bělohlávek 1954, 54). Město Plzeň vlastnilo ves, ne však svobodný dvůr. Roku 1582 prodali paní Markéta a Adam Bártovic Petrovi Sádlovy svůj svobodný dvůr ve vsi Kozolupech a to i s osením ozimním a jarním a kusem řeky za 1.000 kop grošů míšenských (Vančura 1928-9, 1101-2). Město drželo svůj díl Kozolup do roku 1633, kdy jej prodalo měšťanu Bartoloměji Stehlíkovi z Čenkova za 4.900 kop grošů míšenských (DZV 299, K 14). Svobodný dvůr byl v držení Mikuláše Úlického z Plešnic (Sedláček 1908, 453). Roku 1625 koupil svobodný dvůr v Kozolupech Jindřich Úlický z Plešnic a od něho roku 1634 Bartoloměj Stelík (Lábek 1931, 126). Díky této transakci získal Stehlík celé Kozolupy. Roku 1654 prodal vesnici syn Bartoloměje Stehlíka – František Janu Jiřímu Strachovskému ze Strachovic za 6.500 kop grošů míšenských (DZV 309, M 16). Strachovský prodal Kozolupy, jež se od roku 1654 v deskových zápisech uvádějí jako statek, roku 1668 Kryštofovi Maxmiliánovi z Moseru za 14.000 zl. rýnských (DZV 318, B 19). Kryštof prodal statek roku 1671 Kryštofovi Jindřichu Winklerovi z Haimpfeldu za 13.500 zl. rýnských (DZV 390, P 2). Od rytíře Winklera získal roku 1699 zboží Jindřich Zikmund Širtyngár z Širtyngu za 35.000 zl. rýnských (DZV 406, J 1). V letech 1671 až 1699 prudce vzrostla cena kozolupského statku. Tento jev pravděpodobně signalizuje výstavbu barokního zámku – sídla vrchnosti. Po Širtyngárovi zdědil statek syn Antonín a po něm Antonínovy dcery Marie Anna a Marie Walburga hr. Caretho-Millesimo (DZV 321, C 30). Marie Walburga je uváděna ve fundačních spisech jako kozolupská vrchnost. Od těchto sester koupil statek roku 1776 Jan Antonín sv. pán za Širtyngu a na Malesicích za 120.000 zl. (DZV 601, L 21). Centrem panství se staly Malesice a Kozolupy ztratily statut sídla vrchnosti. V 70. letech 18. století je uváděna zámecká kaple sv. Jana Nepomuckého (Schaller 1788, 112-3), v níž byly po dobu úpravy kostela sv. Štěpána a letech 1777 – 1782 slouženy mše (Podlaha 1908, 287). Roku 1804 byl dán Jan Antonín pod kuratelu a kurátorem se stal Karel sv. pán ze Širtyngu (Hucl 1934, 5). Po Janu Antonínu dědily majetek jeho děti. Ty však vlastnili statek velmi krátce a roku 1806 jej od nich kupuje Hugo Damián Ervín říšský hrabě ze Schönbornu (Hucl 1934, 7). Jeho rod držel statek v Kozolupech do roku 1917 (Hucl 1934, 7). V zámku působil hospodářský správce, byly zde zřízeny byty, škola a hostinec. Roku 1917 koupil statek Dr. Karel sv. pán ze Škodů, 25. dubna 1945 byl zámek zasažen leteckou pumou. Druhá explodovala v jeho těsné blízkosti. Poškozený objekt byl roku 1947 zlikvidován v souvislosti s rozšiřováním silnice.
Místní členové NJP v Kozolupech z roku 1913, prostřední řada z Tamburašský sbor NJP, snímek z roku 1914 spodní řada: Šula, ??, Kincl Jos.
leva: Matiáska, Johanesová, Johanes, Valeš, Růžička, Záborský, Spurný, Spurná, Cihulová, střední řada: Weiskopf, Šlouf Ferd., Spurný Fr., Švarc, Uher, Johanes, Kodl
Šnajdr, Primas, Hofman, Švarc, Hereš, Černík horní řada: Spurný K., Hereš Václ., Hofman Jar., Spurný Jan, Spurný Jos., Valeš Fr.
Kozolupy jsou situovány po stranách cesty probíhající východo–západním směrem po úpatí táhlé členité výšiny zdvíhající se k jihu ze dna plochého údolí meandrující řeky Mže. Na východním okraji osady, zapojený těsně do jejího organismu, existoval panský dvůr. Jeho součástí býval do 40. let 20. století barokní zámek. Podstatu této poslední a současně jediné prokazatelně doložené formy panského sídla je možné studovat ze starších map a dobových fotografií. Plastický obraz podoby panského sídla dokreslují mlhavá svědectví pamětníků.
Zámek byl situován v jihovýchodním nároží areálu dvora. Jižní křídlo dvora bylo výrazně zabořené do prudce se zdvíhajícího terénu. Zámek se tedy při pohledu z jihu jevil jako přízemní objekt, z prostoru dvora – od severu – jako mohutné dvojpodlažní stavení na výrazném soklu. Terén dvora znatelně klesal k severu – k frontě hospodářských budov. Zámek byl trojpodlažní objekt na půdorysu L, krytý valbovou střechou. 1. podzemní podlaží – sklepy – bylo klenuté, přístupné dveřními otvory u paty severních stěn jižního a východního křídla. 1. nadzemní podlaží – rovněž klenuté – bylo přístupné z prostoru dvora. Dveřní otvor východního křídla byl opatřen kamenným profilovaným barokním portálem s půlkruhovou archivoltou a zdůrazněným klenákem. Výškový rozdíl mezi úrovní 1. podlaží a přilehlou plochou dvora překonávala kamenná schodiště.2. nadzemní podlaží bývalo zpřístupněno vnitřním schodištěm. Vstupní otvory v jižní stěně jižního křídla byly zřízeny dodatečně v souvislosti se změnou funkční náplně objektu. Popisované podlaží bylo plochostropé. V severní části východního křídla existoval velký sál zdobený v podstropní partii štukovou výzdobou. Okenní otvory ve východním křídle byly rámovány pískovcovými ostěními a ve druhém podlaží objektu zdobeny štukatérskou výzdobou. Nad okny se vlnily výrazné nadokenní profilované římsy. Zdobena byla i parapetní plocha. Výzdoba okenních otvorů navazovala na stěnovou a bohatě profilovanou korunní římsu. Plochy členily svislé pásy imitující plastickou bosáž. Nároží objektu byla výrazně okosena. Fasády objektu byly barevně pojednány.
Dvůr, omezený panským sídlem na jihu a východě, hospodářským objektem na severu, byl od západu přístupný pilířovou branou(?) a průjezdný směrem k východu. Cesta ústila do přihrazených hospodářských částí areálu. Na východní straně, v bezprostředním sousedství dvora existoval malý rybníček, na západní straně při vjezdu do dvora panská sýpka. Hospodářské objekty, jejichž výrazně přestavěné části se dochovaly, lze klást do 19. století; nejhlouběji do 18. století. Na jižním okraji vsi, na hraně rozsáhlé náhorní plošiny, přežívá bývalý panský ovčín. V 19. století byly v jeho blízkosti vybudovány další hospodářské objekty. Tímto směrem se ubírala hospodářská expanze tísněného staršího dvora.
Vývoj panského sídla v Kozolupech úzce souvisel s vývojem přilehlého hospodářského dvora. Tato skutečnost má v případě zkoumané lokality stěžejní význam. Dvůr je těsně zapojen do organismu vsi, začleněn do nevýhodné terénní situace. Vzhledem k uvedené poloze je možné hypoteticky předpokládat středověký původ areálu. Barokní novostavba by patrně využila příhodnější terénní situaci, případně separovanější polohu vzhledem k přilehlé vsi. Zdá se, že kozolupský dvůr existoval po staletí ve stejné specifické poloze. Byl v každé době průjezdný týmž směrem, omezený obdobnými dvorovými křídly. Nelze vyloučit, že se v rámci koncepčně neměnné formace příliš neměnily ani funkce jednotlivých částí dvora. Za tohoto předpokladu by bylo možné lokalizovat do míst barokního zámku starší panské sídlo, které v Kozolupech v rámci panského dvora nepochybně existovalo. O jeho fyzické podstatě se však nelze vyjádřit.
Uvedená hypotéza, založená na urbanistickém rozboru sídelního celku a na stavebním průzkumu dílčí lokality, dospěla k obdobným závěrům, jež bolo možné vyvodit z dochovaných historických zpráv. Snad již v závěru 14. století se v Kozolupech formoval hospodářsky dominující panský statek, jehož konkrétním fyzickým zázemím býval panský dvůr. Tento významný objekt prodělal složitý hospodářský a stavební vývoj. Lze předpokládat, že dvůr Otíka Rakúse, Bernarda Urlejcha, poté Jana Pekaře a tak dále je stále týmž objektem – dvorem ve východní části vsi. Vyslovené hypotézy podepřené řadou indicií nelze za současného stavu věcí potvrdit. Určitým nepřímým důkazem, potvrzujícím výše uvedené úvahy, může být i zpráva a starobylosti portálu „snad z bývalé nápravy“ (Sedláček 1905, 249), který se v objektu před demolicí nacházel. Vzhledem k tomu, že náprava existovala v Kozolupech v 15. století, dá se předpokládat, že v prostoru dvora existoval gotický portál.
LITERATURA:
Něco z kroniky:
" Kozolupy sestávají ze dvou dílů,prostorově oddělené zámkem nebo panskou zahradou. Menší část nebo také starší, kam náleží také mlýn jmenujeme „dolejší“ a větší část postavenou na svahu „hořejší“ ves. Za ní pak by byl ješte statek hraběte Schönborna „Nový dvůr“. V bezprostřední blízkosti Nového dvora je velká ovocná zahrada v jejíž aleji se nacházelo mnoho soch světců, kamenných z nichž nám několik zůstalo více méně zachovalých. Tak na silnici za zámkem je socha světce Jana Nepomuckého /s letopočtem 1729 a s dvojitým erbem barona Schirdinga /ryba, sice nezřetelná, protože mechanicky nebo zvětráním poškozená/ u školy svatá Barbora, na bděněveské silnici/ za Bděněvsí/ sv.Jan z Nepomuku a v blízkosti Vochova sv.Adalbert. První dvě byly na podnět mlynáře pana Františka Plechatýho restaurovány a sv.Jan Nepomucký byl oplocen dřevěnou zahrádkou. Ostatní velmi poškozené sochy byly hospodářským zástupcem hraběte odklizeny."
